Velký článek o spolumajitelích CREDITAS

Miliardář Pavel Hubáček předal většinu svého byznysu dětem. Dal tak vzniknout jedné z největších rodinných firem v zemi. Proč se skupiny CREDITAS vzdal, kam skupinu směrují jeho synové Tomáš s Davidem a jakou roli v tom hraje Alfons Mucha?

Dívka v bílé košili a s květinovou čelenkou zdvihá bradu přes pravé rameno, při tom hledí tam, kam jí přisuzuje scenerie: do budoucnosti. V tuto chvíli na podobně uhlazeného muže, jenž svou budoucnost však už vyřešil.

To symbolicky v prostorách, které si autor této poeticky laděné olejomalby z roku 1938 nechal postavit jako rodinné sídlo. Dneska impozantní Muchova vila, jež v lukrativní lokalitě pražské Letné sousedí s velkorysými nemovitostmi Marka Dospivy, Daniela Křetínského či Jiřího Šmejce , patří dalšímu zástupci klubu nejmajetnějších Čechů, finančníkovi Pavlu Hubáčkovi. A právě v historicky cenné třípodlažní budově, již po dekádě trvající rekonstrukci opravil v honosné sídlo, se zakladatel skupiny CREDITAS – stejně jako v tento den – nejčastěji schází se syny Tomášem a Davidem. Těm loni předal své hlavní byznysové aktivum budované bezmála tři dekády, čímž z něj mimo jiné vytvořil jednu z největších rodinných firem Česka a nejvýše postaveného nováčka našeho letošního žebříčku.

„Chtěl jsem to udělat v době, kdy je skupina stabilní a zároveň má před sebou růst,“ komentuje brzy sedmapadesátiletý byznysmen v útrobách naleštěné nemovitosti o tisících metrech čtverečních. V prostředí natolik čistém a provoněném novotou měkkých koberců či uhlazeného dřeva, že i pán domu se v něm nezdráhá procházet pouze v ponožkách s Mickey Mousem.

„Klidně bych se mohl skupině CREDITAS věnovat ještě patnáct let, ale když bych ho klukům předal v jejich padesáti a oni mi řekli, že už to dělat nechtějí, co potom? Je fér, aby nesli odpovědnost ve chvíli, kdy mohou skupinu reálně ovlivňovat a kdy jsou na to připraveni,“ vysvětluje, proč se definitivně stáhl z multimiliardového investičního vehiklu, do jehož portfolia spadá například Banka CREDITAS, energetická společnost UCED nebo desítky realitních projektů.

Podíl již Pavel Hubáček ve skupině nedrží žádný. Se syny, jimž spolu se dvěma nezletilými dcerami zakladatele a jeho ženou náleží shodně 20 procent skupiny CREDITAS, se podle svých slov shodl na pravidlech a na směru, jímž by se podnik měl ubírat. Na dlouhodobé vizi opředené konzervatismem a postavené nadále na třech pilířích – financích, energetice a nemovitostech.

Tedy na odvětvích, jejichž kombinaci rodina považuje za rozumnou diverzifikaci. Není přitom nikterak načrtnuto, kde všude po Evropě (nyní to je šest zemí) chtějí mít Hubáčkovi banku nebo elektrárnu. Pokud se však naskytne smysluplná příležitost, s chutí se jí chopí.

Navzdory tomu, že na Maltě, kde nedávno koupili tamní třetí největší banku MeDirect s pobočkou i v Belgii, mají údajně spoustu práce a potenciálu před sebou. Stejně tak českou odnož banky, jež cílí na tuzemské podnikatele, lze rozvíjet ještě dlouho. A rovněž v realitách nastřádali rezidenční projekty na dekádu dopředu, ať už v Praze, Brně, Olomouci, či v Plzni.

„Autonomie je vysoká, jinak by tenhle krok neměl smysl. Finální rozhodnutí už jsou na nich,“ přibližuje Pavel Hubáček, jenž je prý dalek toho, aby syny zahlcoval nevyžádanými radami. Nicméně kdykoli přijdou a zeptají se na názor, rád jim zprostředkuje svůj pohled na věc.

„Byli by hloupí, kdyby zkušenosti nevyužili,“ rozesměje se, zatímco sourozenci souhlasně přikyvují. „S bratrem máme prostor rozhodovat, a to je nejpodstatnější. Nechci, aby mě někdo vnímal jen jako syna Pavla Hubáčka. Chci, aby bylo vidět, že rozumím našemu podnikání a že mám respekt k lidem, kteří firmu vybudovali a táhnou,“ říká dvaatřicetiletý Tomáš, vědom si skutečnosti, že autorita se nedědí, nýbrž získává.

Jestliže on v současnosti zodpovídá za bankovní a finanční větev společnosti, o pět let starší David má na starosti nemovitosti a jejich development. „Nesu odpovědnost za výsledky, tudíž potřebuju mít také pravomoci,“ doplňuje David. „V realitách vás trh okamžitě prověří. A uvnitř firmy to je stejné. Když lidé uvidí, že rozhodujete kompetentně, vezmou vás. Když ne, nepomůže vám žádný podíl.“

Kontinuita. Slovo, jež během několikahodinové diskuse s Hubáčkovými padne nesčetněkrát. Ve financích a nemovitostech je jeho význam o to důležitější. Pro klienty banky bývá zpravidla stěžejní důvěra, stojící na stabilitě, kapitálu, řízení rizik a služeb.

Pro realitní partnery zase vědomí, že projekty běží, veškeré závazky platí a rozhodovací procesy nic nebrzdí. A pakliže jsou tyto skutky naplněny, majetková rošáda představuje spíše informaci v pozadí. „Generační výměna je naopak signál, že tu chceme být dlouhodobě,“ hlásí Tomáš.

Zajistit kontinuitu má bratrům pomoct nejen jejich přístup k práci a uvažování, které se takřka neliší od toho, jímž disponuje jejich otec, ale také stabilní a zkušený management, o nějž se mohou opřít. Klíčoví lidé jako Jiří Hrouda (CEO skupiny CREDITAS), Vladimír Hořejší (předseda představenstva Banky CREDITAS), Tomáš Novák (CEO UCED) nebo Jiří Vajner (CEO CREDITAS Real Estate) jsou s firmou spjatí léta a další by měli být, minimálně tak to stanovuje plán.

„To, že tu je nová generace, neznamená revoluci, ale spíš evoluci. Větší důraz na modernizaci, technologie a rychlejší práci s příležitostmi, ale bez toho, aby se rozbil charakter skupiny,“ podotýká Pavel Hubáček. „Nemám ambici přepnout styl a tvářit se, že všechno se musí dělat jinak jen proto, že jsem mladší generace,“ dodává Tomáš.

S lehkou nadsázkou pak lze zmínit, že i kdyby kdokoli z bratrů onen styl přepnout chtěl, nebylo by jim to přirozené. Stačí chvilka pozorování a přítomný si nemůže nevšimnout, jak moc jsou si s otcem podobní. A zdaleka to není jen o vizuálu v podobě tmavých elegantních sak a dioptrických brýlí.

Všichni tři působí klidně, vyznačují se introvertní povahou a spíše šetří slovy. Zároveň pečlivě rozmýšlejí, co a jak vyřknou. A přestože se pochopitelně někdy neshodnou – což je dobře, jak se shodují –, dokážou se racionálně domluvit. Především u bratrů emoce ani věkový rozdíl nemají v rozmluvách prostor. Jakýkoli nesoulad brzy (a sami) vyřeší.

„Myslím, že nakonec vždy rozhodnou data a čísla,“ narušuje Pavel ticho způsobené přemýšlením synů nad dynamikou jejich vztahu. Krásně to ilustruje debata o instalaci od Theodora Pištěka, již si otec zakladatel, mimo jiné milovník umění, vyhlédl do nového sídla skupiny, které na karlínském Rohanu vyroste do tří let.

Zatímco Davidovi při pohledu na fotografii díla jako první vytane na mysli otázka, kam přesně (a zda vůbec) by se umístilo, mladší Tomáš se komentáře zdráhá, neboť mu není známa jeho pořizovací cena. Úsměvné. Výstižné.

Přání otcem myšlenky, říká se. V tomhle konkrétním případě tomu tak ale skutečně bylo. Pavel Hubáček toužil, aby jím dekády budovaný projekt převzali synové. Nijak je do toho přitom netlačil. Chtěl, aby si tuhle profesní cestu zvolili sami. Nutno ovšem přiznat, že tomu šel poněkud naproti.

Třeba když Tomášovi k osmnáctým narozeninám věnoval originální dárek – možnost strávit s ním jeden pracovní den v Praze, během nějž ho syn stínoval na několika schůzkách. Oba aktéři si pamatují především jedno jednání, s tehdejším šéfem energetického obra E.ON, s nímž Pavel domlouval odkup druhé poloviny společné firmy provozující distribuční soustavy elektřiny a plynu.

„Vybavuji si, jak táta zmiňoval, že to bude náročné. A bylo…,“ vzpomíná Tomáš. „Tehdy jsme se hádali o ceně. Představy kupujícího a prodávajícího byly rozdílné, ale nakonec to dopadlo úspěšně a dlouho to byl náš core byznys,“ navazuje otec.

Dost možná tady se v hlavě náctiletého Tomáše začal utvářet ucelenější vztah k rodinnému byznysu, který byl najednou více než „tátova práce“. Od uznání rodiče k převzetí podnikání a následování jeho kroků nicméně bylo stále ještě daleko.

„Přiznám se ale, že mi chvíli trvalo, než to rozhodnutí uzrálo. Nebylo to o tom, že bych to nechtěl dělat, ale přece jen je to nová role a velká zodpovědnost za tisíce zaměstnanců a dnes už statisíce klientů. Najednou se to má přehoupnout přes bod, že to není rodinný příběh, ale vaše vlastní práce a reputace,“ ohlíží se Tomáš Hubáček.

Ani vytoužené předání, na něž po letech došlo, však nebylo jednoduchou záležitostí. Rok, kdy o něm rodina hojně diskutovala, vystřídal rok, kdy se bedlivě ladily veškeré náležitosti, aby velmi složitě utvořená společenská smlouva mezi všemi podílníky myslela na všechny možné scénáře a nestalo se, že pokud se někdo pohádá, firmu to destabilizuje.

Jak čas pod portrétem Alfonse Muchy plyne, mění se pozvolna i otevřenost pánů Hubáčků. Myšlenky se neomezují jen na nezbytná slova a historky se množí.

Přiznám se ale, že mi chvíli trvalo, než to rozhodnutí uzrálo.

Trpělivý posluchač se tak klidně může dozvědět i o tom, jak tehdy nepříliš zkušený Tomáš v rámci takzvaného firemního kolečka, do nějž se vrhl během studií financí na VŠE, aby během absolvování řady pozic zjistil, jak podnik funguje zevnitř, reagoval v úseku finančních trhů na telefonickou žádost o směnu jednoho milionu eur slovy: „Fíha! Tolik peněz?“

Dekádu stará humorná záležitost, kterou si Pavel živě pamatuje. To David Hubáček se v mládí vydal vlastní cestou. Chtěl si dokázat, že to zvládne. Na rodné Hané tak stavěl domy či rezidence, podnikal také v obnovitelných zdrojích.

Příležitostně své zkušenosti dával k dispozici i pro vybrané skupinové a rodinné projekty. Jak následně rostla angažovanost skupiny v realitním byznysu, nabízelo se, aby se do něj loni naplno zapojil také. „Převod vlastnictví pak jen potvrdil stav, že každý stojíme v čele své větve a zodpovídáme za ni.“

Důsledně vymezené role a rozdělené kompetence mimo jiné znamenají, že bratři – byť hlavní spolumajitelé – se při práci zase tolik nepotkávají. Scházejí se nárazově, pokud si to situace žádá. Ponejvíc řeší-li se financování developmentu.

Zhruba jednou za půl roku spolu jedou na pracovní dovolenou, kde často za přítomnosti otce diskutují strategické záležitosti. Pavel Hubáček už totiž kancelářemi skupiny nekřižuje. Když zrovna potřebuje úřadovat z Prahy, tráví většinu času v Muchově vile, jejíž přeměna a současná skvostná podoba jsou do velké míry zásluhou právě Davida.

Odtud nejzkušenější z tria řídí nové projekty a koriguje majetek v hodnotě deseti miliard korun, který není součástí skupiny. Například si v soukromém vlastnictví ponechal karlovarský Grandhotel Pupp, kde se baví postupnou rekonstrukcí ikonické lázeňské pětihvězdy, nebo se věnuje dalším podnikatelským aktivitám, o nichž prozatím nechce veřejně mluvit.

„Úplně se nenudím,“ konstatuje s tím, že jinak se jeho profesní život po předání rodinného byznysu nijak zvlášť nezměnil. „Jediné, co mi chybí, je, že už každý večer nevedeme naše tradiční hovory se šéfem banky Vladimírem Hořejším, během nichž jsme brainstormovali a probírali všechno možné od byznysu po společenská témata a často jsme se u toho skvěle bavili.“

Oproti tomu ve skupině se jedna změna, jež nese čistě rukopis bratrů, udála. Řeč je o nájemním bydlení, respektive formátu spolupráce mezi oběma divizemi, kdy realitní společnost vybuduje nemovitost a poté ji prodá sesterské bance.

S tímhle synergicky výhodným scénářem, který poslední roky nově umožňuje legislativa, přišel Tomáš, načež jej David zhmotnil. Momentálně takto drží skupina ve své nabídce stovky bytů. V budoucnu, kam pohledy Hubáčků směřují nejen v pracovně rodinné vily, by toto číslo ovšem mělo výrazně stoupat, neboť v tomto segmentu větří potenciál. A nejen v něm.

Všechny kroky, které soustavně činí, mají ambiciózně vést k tomu, aby na odkaz otce zakladatele nejen navázali, ale jednou jej i předčili. „Osobně si myslím, že mě chlapci už překonali,“ odlehčuje Pavel Hubáček.

„Například v Bance CREDITAS jsme vydělávali přes miliardu a oni loni vygenerovali mimořádný zisk přes čtyři miliardy. Musím tedy přiznat, že jsem velmi spokojený,“ nechá ve své tváři vyniknout radost. A po krátké odmlce tiše dodá: „No jo, rodinná firma…“

Článek byl publikován v magazínu Forbes Česko a na webu Forbes.cz. Autor: Robert Sattler. Foto: Anna Kovačič.